Případová studie z IP scanu: komu patří web na zakázku, když jeho části dodal subdodavatel?

Tvůrce webů na zakázku běžně slibuje klientovi ve smlouvě výhradní licenci ke všem částem díla. Při IP scanu se ale často ukáže, že podstatnou část webu ve skutečnosti nedodal on, ale externí grafik, fotograf, copywriter nebo videomaker - a že s nimi nemá nic písemně. Vzniká tak mezera, o které se roky neví: dodavatel poskytuje práva, která sám nemá.

Na anonymizované případové studii z IP scanu ukazujeme, jak taková mezera vzniká, proč nelze na klienta převést více práv, než poskytovatel webu sám má, a jak odlišný je právní režim u kódu, grafiky, fotografií, textů a videí. V Preegal advokátní kanceláři patří tento nález mezi pravidelná zjištění, se kterými se při IP scanu setkáváme.

Klient, se kterým jsme dělali IP scan, tvoří weby na zakázku. Část práce udělají vlastní lidé, na zbytek externisti - externí backendový vývojář na složitější integrace, grafička na vizuál, fotograf dodá produktové fotky a copywriterka texty.

Ve smlouvě o dílo, kterou klient používá roky, stojí věta, jakých jsou na trhu tisíce: "zhotovitel poskytuje objednateli výhradní, časově i územně neomezenou licenci ke všem částem díla". Klient ji považoval za standardní ochranu zákazníka a nikdy o ní nepřemýšlel.

Když jsme při scanu prošli druhou stranu, tedy vztahy se subdodavateli, našli jsme jedinou písemnou smlouvu - s backendovým vývojářem. U ostatních byla k dispozici jen stručná komunikace na slacku a faktury (výjimečně také s popisem typu grafické práce). Mezera mezi tím, co dodavatel slibuje svým zákazníkům, a tím, co sám má, trvala několik let...

Tenhle nález není výjimečný. U tvůrců webů, marketingových, produkčních i fotografických studií patří mezi nejčastější zjištění IP scanu vůbec. Na tuhle stranu vztahu se totiž nikdo nedívá, dokud nemusí.

Licence je svolení k užití díla a poskytnout ji může jen ten, kdo příslušné právo vykonává. Když ho nevykonáváte, nemáte co poskytnout. Doložka ve smlouvě s klientem na tom nic nezmění.

Začněme terminologií, protože právě v ní vzniká většina nedorozumění. Autorská práva se v českém právu nepřevádějí. Osobnostní práva jsou nepřevoditelná a autor se jich nemůže vzdát (§ 11 odst. 4 autorského zákona), majetková práva jsou nepřevoditelná podle § 26 odst. 1 autorského zákona. To, co se v anglosaském světě řeší převodem práv, se u nás řeší licencí, tedy oprávněním dílo užít v dohodnutém rozsahu (§ 12 autorského zákona a § 2358 a násl. občanského zákoníku).

Podle § 2364 odst. 1 občanského zákoníku může nabyvatel poskytnout oprávnění tvořící součást licence třetí osobě jen tehdy, bylo-li to v licenční smlouvě ujednáno. Postoupit licenci lze podle § 2364 odst. 2 jen se souhlasem poskytovatele. Jinými slovy: i když jste grafičce řádně zaplatili a ona ví, že vizuál děláte pro konkrétního klienta, ještě to neznamená, že smíte klientovi poskytnout podlicenci.

U díla vytvořeného na objednávku platí podle § 61 autorského zákona domněnka, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy. To je záchranná síť, ne řešení. Rozsah takové licence bývá sporný, licence není výhradní a právo poskytovat podlicence v sobě zásadně nemá. Ve chvíli, kdy klient web prodá, nechá přestavět u jiného dodavatele nebo použije grafiku na obalech, je z toho spor.

Počítačový program je chráněn jako dílo literární (§ 2 odst. 2 autorského zákona). U zaměstnanců řeší práva režim zaměstnaneckého díla podle § 58 odst. 1 autorského zákona - zaměstnavatel vykonává majetková práva svým jménem a na svůj účet. Klíčový je ale odstavec 7 téhož paragrafu: počítačové programy, databáze a kartografická díla se považují za zaměstnanecké dílo i tehdy, byla-li vytvořena na objednávku, a objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele.

Prakticky to znamená, že u kódu objednaného od externího vývojáře vykonáváte majetková práva ze zákona a můžete k němu poskytovat licence dál. Pozor jen na dvě věci. Postoupení výkonu majetkových práv na klienta - na rozdíl od poskytnutí licence - vyžaduje podle § 58 odst. 1 autorského zákona svolení autora, ledaže jde o prodej závodu nebo jeho části. A výjimka se týká skutečně jen kódu; grafické rozhraní, ikony ani texty v aplikaci pod ni nespadají.

Zbytek rizika u kódu leží mimo autorský zákon:

• open source knihovny a jejich licenční podmínky, zejména copyleftové GPL a u webových aplikací AGPL,
• placené šablony a pluginy z marketplace, kde licence bývá vázaná na jednu doménu nebo na účet kupujícího a na klienta se automaticky nepřenáší,
• komerční pluginy s roční obnovou, kde po skončení předplatného zaniká i právo na aktualizace a bezpečnostní záplaty,
• kód vygenerovaný AI, který nemusí být autorským dílem vůbec, protože autorem může být jen fyzická osoba (§ 5 odst. 1 autorského zákona).

Poslednímu bodu se podrobně věnujeme v článku Vibe coding u dodavatele webu. Pro účely této případové studie stačí vědět, že u kódu je zákonná pomoc, u zbytku webu nikoli.

Návrh webu, layout, ilustrace, ikony, animace - to všechno jsou samostatná autorská díla a žádná domněnka jako u kódu tu neexistuje. Bez licenční smlouvy s grafikem se opíráte pouze o § 61 autorského zákona, tedy o licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy. A tento účel se vykládá úzce.

Typické spory, které z toho vznikají:

• klient chce vizuál použít i na tištěné materiály, veletržní stánek nebo obaly, tedy mimo web,
• klient chce grafiku upravit nebo nechat přepracovat jiným studiem - právo dílo měnit je samostatné oprávnění, které je nutné sjednat výslovně,
• grafik zařadí dílo do svého portfolia způsobem, který klientovi nevyhovuje, protože o tom nebylo nic dohodnuto,
• klient chce prvek vizuálu zaregistrovat jako ochrannou známku a zjistí, že mu nikdo neposkytl práva v rozsahu, který to umožňuje.

Samostatnou kapitolou jsou fonty. Písmo se licencuje zvlášť a desktopová licence pro grafika neopravňuje k nasazení webfontu na web klienta. Webfontová licence bývá navíc omezená počtem zobrazení stránky za měsíc nebo počtem domén. Pokud font kupuje studio, kupuje ho zpravidla pro sebe, ne pro klienta - a při předání webu se na to přijde jen zřídka.

U fotografií se skládají dvě různá práva a chybět může kterékoli z nich.

První vrstva je autorské právo fotografa. Fotografie je autorským dílem a platí pro ni všechno, co jsme napsali o grafice. Pokud si klient přeje fotografie ořezávat, kolorovat, retušovat nebo z nich vytvářet koláže, musí to licence výslovně umožňovat.

Druhá vrstva jsou práva lidí na fotografii. Podle § 84 občanského zákoníku lze podobu člověka zachytit jen s jeho svolením a podle § 85 se svolení vyžaduje i pro rozšiřování podobizny. Při focení zaměstnanců klienta, zákazníků v provozovně nebo účastníků akce proto potřebujete souhlas modelu, ideálně písemný a s vymezením účelu a doby užití.

Třetím zdrojem problémů jsou fotografie neznámého původu. V praxi jde o snímky, které klient kdysi poslal e-mailem a nikdo už neví, kdo je pořídil, nebo o fotky stažené z internetu s odůvodněním, že byly volně dostupné. Volně dostupné ale neznamená volně užitelné.

U stockových bank hlídejte typ licence. Editorial fotografie nesmíte použít komerčně, standardní licence bývá nepřenosná a vázaná na účet kupujícího a téměř vždy zakazuje užití fotografie v logu nebo ochranné známce. Nejčistším řešením je nechat licenci koupit přímo klienta na jeho účet - vyhnete se tím i otázce, co se s fotografiemi stane po skončení vaší spolupráce.

Texty bývají tou částí webu, kterou nikdo neřeší, protože se zdají banální. Chráněné jsou přitom stejně jako cokoli jiného, jsou-li výsledkem tvůrčí činnosti - a to platí i pro krátké claimy, popisy produktů nebo texty v patičce.

Ochrany se naopak nedočkáte u samotné myšlenky, u čistě faktických údajů, u pasáží převzatých z právního předpisu ani u běžných funkčních formulací typu souhlasím se zpracováním osobních údajů.

Pozor na dvě věci navíc. Překlad je podle § 2 odst. 4 autorského zákona samostatným dílem - k anglické verzi webu tedy potřebujete licenci od překladatele, i když jste k původním textům práva měli. A texty psané AI nástrojem jsou ve stejné situaci jako kód od AI: bez tvůrčího přispění člověka autorským dílem nejsou a nemáte k nim co licencovat, což je nutné klientovi říct předem, ne až při reklamaci.

Přebírání cizích textů na web klienta je pak samostatná kategorie rizika, které se věnujeme v článku Vykradení díla není inspirace.

Video na homepage vypadá jako jedna položka rozpočtu, právně jde ale o nejsložitější prvek celého webu. Sejde se v něm hned několik samostatných práv:

• autorská práva k audiovizuálnímu dílu, zejména práva režiséra (§ 62 a násl. autorského zákona),
• autorská práva k dílům ve videu užitým - scénář, hudba, animace, grafika,
• práva výkonných umělců, tedy herců, moderátorů nebo hlasu v komentáři (§ 71 a násl. autorského zákona),
• práva výrobce zvukového a zvukově obrazového záznamu (§ 75 a násl. autorského zákona),
• osobnostní práva všech lidí, kteří jsou ve videu vidět nebo slyšet (§ 84 a násl. občanského zákoníku).

Nejčastější chybou je hudba. Podkres stažený z YouTube nebo z knihovny, kterou má videomaker předplacenou na svůj účet, klientovi žádná práva nedává. Licence royalty free knihoven bývají osobní a nepřenosné, u některých se navíc váží ke konkrétnímu projektu. U hudby zastupované kolektivními správci je pak namístě řešit licenci od OSA a práva výkonných umělců a výrobců přes Intergram.

Praktické doporučení: ve smlouvě s videomakerem si nechte potvrdit, že vypořádal práva všech osob, které se na videu podílely, i všech použitých hudebních a obrazových podkladů, a nechte si předat kopie souhlasů modelů. Zní to úzkostlivě, ale za pár let to bude smlouva ten nejlevnější papír v celém projektu.

Tři oblasti, které v případové studii vyplavaly navíc.

Databáze. Vedle autorskoprávní ochrany souborného díla existuje zvláštní právo pořizovatele databáze podle § 88 a násl. autorského zákona. Náleží tomu, kdo do pořízení, ověření nebo předvedení obsahu databáze vložil podstatnou investici. U e-shopů s rozsáhlým katalogem bývá tato hodnota vyšší než hodnota samotného kódu a stojí za to výslovně určit, komu právo svědčí a kdo databázi po skončení spolupráce drží.

Obsah dodaný klientem. Loga, produktové fotografie, texty i videa, které klient dodá sám, nejsou automaticky bezproblémové. Do smlouvy patří prohlášení klienta, že k dodaným podkladům má potřebná práva.

Logo a značka. Logo je autorským dílem a zároveň bývá ochrannou známkou. Pokud ho navrhoval externí grafik, potřebuje klient licenci v rozsahu, který mu umožní logo zapsat jako ochrannou známku a bránit se proti napodobitelům. Standardní licence k užití na webu na to nestačí a přijde se na to obvykle až v okamžiku, kdy značka začne mít hodnotu.

Doporučení z IP scanu mělo tři patra: uklidit minulost, opravit vzorovou smlouvu a nastavit proces.

Minulost. Sestavili jsme seznam projektů z posledních let, u kterých je riziko nejvyšší - největší klienti, weby stále v provozu a projekty, kde se dá čekat prodej firmy nebo vstup investora. U nich jsme se subdodavateli dodatečně uzavřeli licenční smlouvy s účinky i pro dříve odevzdaná díla. V drtivé většině případů šlo o jeden e-mail a podpis; subdodavatelé neměli důvod odmítat, protože spolupráce dál běžela.

Vzory. Upravili jsme vzorovou smlouvu o dílo pro klienty tak, aby licenční doložka odpovídala tomu, co dodavatel skutečně má, a doplnili jsme vzorovou licenční doložku pro subdodavatele - v jedné verzi pro vývojáře, ve druhé pro tvůrce obsahu.

Proces. Zavedli jsme jednoduchou evidenci: u každého projektu tabulka, kdo co dodal, na základě jakého dokumentu a kde jsou uložené zdrojové podklady. Zní to nudně, ale právě tenhle dokument za tři roky rozhodne, jestli se firma s někým soudí, nebo jen pošle jeden e-mail s přílohou.

Rozsah práv, který dodavateli umožní klienta skutečně obsloužit, se skládá z těchto prvků:

• vymezení díla včetně podkladů, rozpracovaných verzí a zdrojových souborů,
• výhradní licence ke všem způsobům užití, územně neomezená, na dobu trvání majetkových práv a v neomezeném množstevním rozsahu; poskytuje-li se licence jako výhradní, vyžaduje smlouva podle § 2358 odst. 2 občanského zákoníku písemnou formu,
• právo poskytovat podlicence a licenci postoupit bez dalšího souhlasu autora (§ 2364 občanského zákoníku) - bez tohoto bodu je zbytek doložky k ničemu,
• právo dílo měnit, dokončit a spojovat s jinými díly a zařadit je do díla souborného,
• svolení k neuvádění autora u díla i u jeho úprav,
• ujednání o výkonu osobnostních práv - vzdát se jich autor nemůže, lze se ale dohodnout, jak je bude uplatňovat, aby běžnému užití díla nebránil,
• prohlášení, že dílo nezasahuje do práv třetích osob, a odškodnění pro případ, že by se někdo ozval,
• předání zdrojových podkladů: zdrojové kódy, vrstvené grafické soubory, projekty ve Figmě, RAW fotografie, střihové projekty,
• odměna a výslovné určení, že zahrnuje i licenci v uvedeném rozsahu.

Základní dokumenty pro tyto situace najdete mezi našimi vzorovými smlouvami. U složitějších projektů se ale vyplatí nechat si doložku upravit na míru tomu, co skutečně dodáváte - jiný rozsah potřebujete u e-shopu s katalogem, jiný u prezentačního webu s videem.

• Projděte svou vzorovou smlouvu o dílo a ověřte, zda licenční doložka odpovídá tomu, co reálně máte.
• Udělejte si seznam subdodavatelů za poslední tři roky a u každého zjistěte, co s ním máte písemně.
• Uzavřete licenční smlouvy se všemi externisty na IČO - s vývojáři, grafiky, fotografy, copywritery, videomakery i překladateli.
• U zaměstnanců ověřte, že tvorba spadá do plnění jejich pracovních povinností (§ 58 autorského zákona).
• Evidujte původ všech fotografií, ikon, fontů a hudby včetně čísel licencí a dokladů o nákupu.
• Zkontrolujte licence šablon, pluginů a fontů: na koho jsou vázané a co se s nimi stane po předání webu klientovi.
• Při focení lidí si nechávejte podepsat souhlas modelu s vymezením účelu a doby užití.
• Doplňte do smlouvy s klientem jeho prohlášení k podkladům, které dodává sám, a odškodnění.
• Vyjasněte, kdo po skončení spolupráce drží zdrojové soubory a přístupy k doméně, hostingu a repozitářům.
• Dodatečné licence u běžících projektů dořešte dřív, než se s někým rozejdete ve zlém.

Nevypořádaná práva k částem webu nejsou dramatický problém do chvíle, než jimi někdo začne argumentovat. Pak se z nich stává překážka prodeje firmy, důvod ke slevě z ceny při vstupu investora - k tomu více v článku Co si právně pohlídat před prodejem podniku - nebo velmi nepříjemná reklamace. Naopak dodavatel, který má práva srovnaná, může klientovi věrohodně slíbit, že web je skutečně jeho. A to je dnes obchodní argument, ne jen právní formalita.

Nevíte, jestli můžete klientům slíbit to, co jim ve smlouvě slibujete? Ozvěte se nám.
V oblasti duševního vlastnictví revidujeme smlouvy o dílo a licenční doložky dodavatelů webů, připravíme licenční smlouvy pro subdodavatele a doplníme chybějící souhlasy u již běžících projektů. Celé podnikání si můžete nechat prověřit v rámci dotované služby IP scan, kde na tato zjištění narážíme nejčastěji. Kontaktujte Preegal advokátní kancelář a projděme spolu, co svým klientům reálně dodáváte.